Jak jsem potkal tygry

Co by fotografa divoké přírody, láká mě nejvíce focení kočkovitých šelem. Cíleně vyhledávám destinace po celém světě, kde je možné nafotit šelmy ve volné přírodě. Vlky, lvy, leopardy, pumy, rysy, medvědy. To všechno se mi poštěstilo vidět i fotit. Už v loňském roce jsem před sebe postavil výzvu zatím největší. Vidět a pokusit nafotit tygra indického v jeho přirozeném prostředí, a kde jinde než v Indii. Tedy pravda, spatřit je lze i v Bangladéši, Nepálu či Butánu, ale indická dostupnost mi přišla nejzajímavější.

• Hurá do Indie

  V Indii je několik národních parků, kde lze tygry pozorovat. Já zvolil národní park Ranthambhore. Leží u městečka Sawai Madhopur ve státě Rajasthan, asi 500 km na jih od Díllí. Celková rozloho parku je asi 1430 km, z toho ta veřejná část, kde se turisté s místními průvodci dostanou, pokrývá asi 400 km. Nezbytná očkování, co by cestovatel, mám dávno za sebou, už jen komunikace e-viza a může se vyrazit.

• Ranthambhore - pevnost maharadžů

  Ideálním obdobím je květen. Příroda čeká monzunové deště (konec června), vše je vyprahlé, vyschlé, zeleně poskromnu. Stromy, jako by už dávno uschly, cesty prašné až běda. Jsem v Indii. Nepřekvapuje mě, že průvodce, mimochodem jen z nejlepších a služebně nejstarších doporučil, abych si připlatil za fixní auto a stálého řidiče. Udělal jsem to. A vyplatilo se to. Za šest dní dalších 300 dolarů. Ranthambhore byl národním parkem vyhlášený 1982, když už od roku 1957 byl přírodní rezervací. Ochrana tygrů je zde prvořadých úkolem, vláda park neustále rozšiřuje, a od místních vykupuje celé vesnice. V celém parku je asi 70 tygrů indických. Většina žije v neveřejné části parku. V té veřejné, která je rozdělena do 10 zón, jich žije asi 20. Jedno safari, jedna zóna. Zóny je třeba rezervovat dopředu a nikdo neví, kde tygři přesně budou, takže je to docela riziko. Tygři mají potravy hojnost, všude plno jelenů, axisů, sambarů, divokých prasat. Lidé je tu neloví, nebojí se aut. Je tu plno krokodýlů bahenních, plno pávů a jiného ptactva. Skoro divoký ráj. Jsem nadšený a odvážím si 200 giga dat. Uteklo to jako voda.

• Indie - to nejhorší na konec

  Jsem před letištní halou v Díllí. Sedmihodinová cesta byla ukrutná, zvykl jsem si na krávy i traktory i cyklisti v protisměru na dálnici, zvykl jsem si na rikše, které se všude motají stejně jako motorky.

  U vchodu hlídkují vojáci za neprůstřelným pancířem, samopaly vypadají jako české. Kontrolují letenky a bez nich není možné do letištní haly proniknou. Děs. Tvoří se fronty, téměř každý má nějaký problém.. Potím se. Proč? Mám přece vše v pořádku. Pouští mě. Zatím. Odbavuji zavazadla až do Prahy, to mi rozuměla.

  Emigrační. Při vstupu mě fotili, brali otisky ze všech prstů, jsem v evidenci a značně nervózní.. Nemám důvod, přeci. Když bude problém (a proč by byl?) řeknu jim, že neumím anglicky a budu křičet: „I’m going home.“

  
  Na to musí slyšet. Dostávám razítko, že mohu zemi opustit, ještě kontrola příručních zavazadel. To mi zase budou rozdělávat fotobatoh do poslední čočky, jako při příletu.. Ale nikoli. Hmm, je noc, jsou unavení.. „Můžeš mi otevřít tuto malou tašku?“ A uředník ukazuje na malou tašku od „lišky“, kde mám telefon, pas, letenky. „A co je tohle?“ Vytáhne můj satelitní telefon ze spodu tašky. „No satelit.“ Najednou všichni indičtí úředníci, policisté i vojáci se uvedli do stavu pohotovosti, jako kdyby objevili 5 kilo semtexu. Co se to k sakru děje? „Na co to máš?“ „No na práci, jsem podnikatel.. musím být na příjmu.. Proč, problém.?“ „Velký problém.. moc velký. Musí proběhnou vyšetřování..“ „Ale?“ Podivuji se?? Tak do Indie jste mě s tím pustili a domů ne? „I’m going home.“ Zvyšuji hlas.. Mezitím je kolem mého telefonu asi 20 policistů a vojáků, dle výložek ti nejvyšší. A co bude? Musí být vyšetřování.. „Za dvě hodiny mi letí letadlo,“ pravím.. Nezajímá je to. „A co teda bude?“ „Porušil si zákon, bude trest.“ „Trest? a jaký trest, za to, že mám u sebe satelitní telefon, který jsem u vás ani nepoužil?“ Všechno marné. Co bude z mým fotobatohem a kufrem v letadle? Přichází pracovník letecké společnosti, zavazadla stáhnou z letu. A už vidím, že o vše přijdu. Hlavně foťáky za milión. Napadá mě myšlenka, že kufr i batoh pošlu s mým kolegou, zaplatím nadváhu za něj. Dnes mám zatím dobrý den, platím za nadvádu 200 dolarů. Funguje to, já ale dnes v noci neodletím. A kdy tedy? Nikdo nic neví, ale podle toho, jak se mnou začínají jednat, musel jsem zorganizovat aspoň tři útoky v Indii pod hlavičkou islámského státu. Volám ženě domů. Zatkli mě, protože jsem terorista. To slovo jsem asi vyslovovat neměl. Rvou mi z ruky i mobilní telefon. Tak to ne!! „Chci mluvit s ambasádou.“ Na to slyší. Vytáčím číslo, služba na druhé straně mi říká, že se se mnou někdo spojí. Čekám. Chvíli slyším příjemný ženský hlas na druhém konci aparátu, to je paní ambasadorka. Popisuji situaci. Ta není dobrá, držení satelitního telefonu je v Indii trestný čin. Její kolega ambasador je na letišti v jiné věci a prý mě vyhledá..

  Vojáci mě odvádí na policejní stanici asi 10 minut od letiště.

  Dozorčí jen stroze konstatuje, že tu musím počkat do rána 7:00 hod. (jsou dvě ráno) než přijde inspektor a vše vyšetří..

  Sedím na lavici, vedle mě voják se samopalem, který mě hlídá. Je to sen? Špatný scénář filmu?? Omlácené, opadané zdi, tu a tam vybledlý obrázek, koho, že to zase hledají? Jeden psací stroj, místo vypínače ve zdi jakýsi elektrický jistič, jež se ovládá zastrčením či vystrčením vodiče. Občas, proběhne kočka, občas myš. Čekám krysy, ale naštěstí marně. Ve tři přichází pán v obleku.. uf.. ulevilo se mi, ambasador. Znovu vše popisuji. „To je velký problém, nechci Vás strašit. Ale oni Vás jen tak nepustí“...

  Ještě pár rad k rannímu výslechu. „Ráno dojede kolegyně.“ Cítím úlevu a děkuju. „Nikdy nikoho nepustili bez soudu, bez trestu a nikdo neví, jak dlouho tu budete trčet na vynesení rozsudku.“ To je „ úleva“..

  Odchází. „Hodně štěstí“ a podává mi vizitku.

  Musím na WC! To je tady jediný záchod??“ „Ano“, krčí ozbrojenec stojící vedle mě rameny.. Musím na velkou, jak se to sakra řekne? Aha.. Tady, ukazuje na díru v zemi. „A papír??“ „CO??“ Ted jsem to nedal. Vše hnusné a špinavé, tady snad sto let nikdo neuklízel Asi za hodinu jsem ale fakt musel..

  Ráno v sedm přijel inspektor i ambasadorka, milá, vzdělaná a šaramantní dáma. Asi po hodině výslechu volala velvyslanci, že mi hrozí tři roky vězení, a že je nutno zajistit advokáta.

  Říkám ji: „Nabídneme inspektorovi peníze.“ „To nejde. Případ je zprocesován a musí k soudu“. K tomu je třeba, abych měl advokáta.. Říkám, si jestli je to všechno zlý sen, nebo co. „Mám advokáta, dobrého advokáta pro tebe,“ říká inspektor, „je drahý, ale když si ho vezmeš, bude za tři dny soud.“ A je to venku. „No vida,“ říkám ambasadorce, „tak panáček chce peníze, ale musí to udělat oficiálně. Já zaplatím jeho známému advokátovi, od podplatí soudce a rozdělí se z inspektorem. „ Prosté. A co když to neudělám, kdy bude soud, ptám se inspektora. „Až to pošlu k soudu.“ „A kdy to bude? Za týden, za rok, za pět let.“ „A do té doby ?“ „ Vazba!“ Potřebuji léky na tlak a inspektorovi ukazuji seznam. Usměje se a zjevně ho to nezajímá. „Nás je tu 1,3miliady“. Aha.

  Jsem ochoten, si toho jeho advokáta vzít.

  Ještě telefonát velvyslanci. Ten s tím nesouhlasí. „Nemáte žádné záruky, že to tak bude, tady jste v Indii“ . Navrhuje advokáta, kterého zná. Říkám to inspektorovi. Nesouhlasí. Jeho provize se vzdaluje. Neustále mele tu svou o jistotě rychlého procesu v kombinaci s jeho známým advokátem.

  
  Mezi tím je zkontaktován advokát od českého velvyslance a ten posílá za námi dva právníky.

  Muži v černém po hodině dojedou. Začínají místní řečí domlouvat podmínky s inspektorem. Musím zaplatit 5500usd, ve 14,00 bude soud(je 11, oo), vrátí mi pas a budu volný. „Jako v pohádce,“ říká ambasadorka. „Toto je ale Indie, to se nikomu nepovedlo tak rychle. Ale souhlasím. Riziko je obrovské, zaplatím a stejně tu můžu zůstat. Jak dostanu tolik peněz do Indie? Výběry z bankomatů jsou omezeny, mám u sebe 620dolarů. Dávám je hotově, zbytek dá právník. Mé dolary obratem a přede mnou právním nabídne inspektorovi. Ten je ale odmítne s poznámkou, že chce rupie. Ještě se mu líbí má taška od „lišky“, prý na ten telefon, tak mu jí neochotně dávám. „To jste dopadl“, řekne ambasadorka a podává mi alespoň igelitku na peněženku... Kontaktuji manželku v Česku aby poslala zbytek na účet právníkům....Konečně, peníze odešli a ve 14,00 .. Odjíždíme s právníky do centra Díllí. Cestou se ještě ve směnárně mění dolary za rupie, inspektor je spokojený.

  
  Budovy soudu jsou rozlehlé, tam a zpět chodí zřízenci a přenáší v rukách půl metrové stohy papírů a šanonů. Horko jako v pekle, před dveřmi pospávají psi, jako by i oni čekali na svůj ortel. Policisté neustále předvádějí obviněné. Nemají pouta, jen s policistou se drží za ruce a mají spolu propletené prsty. Musí to bolet, když udělají chybný krok muž zákona stiskne a oni je zakvílí. Středověk, pomyslím si.

  V soudní síni čeká asi 30 lidí na proces, můj právník ihned po vkročení do místnosti předstoupí před soudkyni, ta, ač zaskládaná asi metrovými haldami spisů vytáhne ten můj, zkonstatuje, co jsem udělal. Vyzve nás( vše trvalo asi 1,5minut) k opuštění soudní síně. Po chvilce jdeme zpátky, jsem vinen, telefon se zabavuje a uděluje se pokuta 2000rupií(33Usd). Platí právník z mých peněz. Jen na dokladu mám 1000rup. Taška s „liškou“ nadobro je v majetku inspektora. Pas je mi vydán o odjíždím na českou ambasádu v Díllí. Doma mi mezi tím koupili letenku ve 3,00 ráno letím. Jsem na pokoji ambasády, umytý a poučený. Večer přichází pan velvyslanec a já se mohu dozvědět konečně něco o Indii.. Říkám si spousta štěstí v neštěstí. Zachoval jsem chladnou hlavu, rychle a správně jsem se pod velkým tlakem rozhodnul, obrátil se na ty správné lidi.

• A co na závěr?

  Nabízím pár rad:

  - pokud máte problém, kontaktujte vždy ambasádu

  - při výslechu na policii požadujte přítomnost pracovníka ambasády

  - noste s sebou vždy nabíječku mobilního telefonu!

  - noste s sebou léky, které potřebujete

  - mějte doma vždy někoho, kdo vám může pomoci třeba s převodem peněz případně vám může finance půjčit

  - mějte na účtu vždy volné prostředky

  - udělejte všechno proto, aby jste se nedostali do místního vězení

  - jo, a nevozte si do Indie satelitní telefon

• Pan velvyslanec mi povídá: „ Vy už teď na Indii zanevřete.. Nedivím se, ale oni Indové jsou na cestě a v dálce je cíl.“ Jak dlouhá ta cesta bude?

  „Nezanevřu, kde že! Chci přeci vidět pandy červené, levharta obláčkového i sněžného,“ pane velvyslanče.