Vlk obecný (Canis lupus)
VLK OBECNÝ (CANIS LUPUS) je velká psovitá šelma. Postupná domestikace tohoto druhu vedla k vydělení poddruhu Canis lupus familiaris – psa domácího. Původně byl rozšířen po celé severní polokouli, nyní je jeho výskyt značně omezen – jeho stavy radikálně poklesly a na mnoha místech byl vyhuben. Přesto je podle seznamu IUCN veden jako málo dotčený. V Česku se vyskytují poměrně v malé míře, pravidelně pouze při hranicích se Slovenskem.
Vlci dosahují hmotnosti 16 až 80 kg. Žijí ve smečkách tvořených obvykle vedoucím alfa párem a několika jejich potomky. Živí se různorodou kořistí od hmyzu až po bizony a pižmoně. Jejich nepřáteli jsou kromě člověka také tygři a medvědi.
Mají prominentní postavení v lidské mytologii a kultuře, existuje o nich množství pohádek, knih, filmů a ság. Lidé vlky od dávných dob zabíjeli, neboť je považovali za škůdce a báli se jich.
Vlk obecný
Hmotnost: 16–80 kg. Průměrná hmotnost severních vlků se pohybuje mezi 35–40 kg, jedinci nad 54 kg jsou neobvyklí. Potvrzená rekordní hmotnost severoamerického vlka je 80 kg, euroasijského 86 kg. Nepotvrzený rekordní jedinec vážil údajně 103 kg.Jižní poddruhy váží méně, většinou okolo 30 kg. Indičtí vlci dosahují hmotnosti v průměru jen okolo 25 kg, severoafričtí a arabští pod 20 kg.
Délka těla: 100–170 cm, ocasu: 35–50 cm.
Výška v kohoutku: 65–115 cm.
Vlk obecný je největší psovitá šelma. Samice bývají menší než samci, velikost vlka záleží také na poddruhu. Vlci v zásadě splňují Bergmannovo pravidlo, čili vlci žijící na severu jsou obecně větší než poddruhy z jižní části areálu.
Vlk se na první pohled podobá německému ovčáckému psu, liší se však od něj v několika drobnostech. Má širší a zašpičatělejší hlavu, šikměji postavené oči a kratší, výrazně trojúhelníkovité uši.
Vlci mají 42 zubů. Vlčí špičák může být dlouhý až 6,5 cm, silné trháky a mohutné žvýkací svaly umožňují vlkovi chytit a zabít kořist.
Vlk obecný dokáže ve stisku vyvinout sílu na špičák v průměru 740 N (74 kg/cm²) a na trhácích 1200-1400 N (120-140 kg/cm²), tzv. trhákový komplex. Pro srovnání pitbulové, nebo vlčáci kolem 1300 N (130 kg/cm²). Rekordmany jsou mezi psi mastifové s průměrnými 1700 N (170 kg/cm²).
Otisk vlcí tlapy ve sněhu. Vlk má podstatně větší tlapu než pes stejné velikosti.
VLČÍ SRST
Vlčí srst se skládá ze dvou vrstev: vrchní vrstva je tvořena hustými chlupy, které odpuzují vlhkost, podsada je měkká a slouží jako tepelná izolace. Izolační schopnost vlčí srsti je tak dobrá, že na vlkovi netaje sníh. Vlci mají huňatý ocas, který v zimě používají jako přikrývku. Severní poddruhy mají srst také podstatně delší a hustší než jižní
Vlci jsou po lidech nejrozmanitějším druhem na světě – jejich srst může být čistě bílá, úplně černá, vybarvená ve všech odstínech šedé, skořicová, krémová, hnědá, stříbrná i zlatá. Možné jsou samozřejmě všechny přechody.
Zbarvení také závisí na sezóně. Zimní srst bývá světlejší a hustší.
Většina vlků má tmavší hřbet a světlejší břicho, často mívají tmavší masku okolo očí.
U vlka eurasijského, poddruhu vlka obecného, převládá podle sezóny rezavohnědý až šedočerný odstín, pouze spodní část těla a vnitřní strany končetin jsou nažloutlé až bělavé a vnější okraje ušních boltců černé. Pruh tmavší srsti se někdy táhne i středem hřbetu.
Vlci obývající tundru a polární oblasti bývají i celoročně úplně bílí.
ZMĚNA BARVY
Byly popsány případy, kdy vlk během několika let úplně změnil barvu. Štěňata polárních vlků mají krémovou barvu, až postupem času vyblednou. I úplně černí vlci mohou postupem let získávat stále světlejší barvu, někdy se z černého vlka stane i bílý vlk.
Vlk arabský, jeden z jižních poddruhů vlka obecného
SMYSLY
Vlk má spíše průměrný zrak, ale výborný sluch a čich. Vlci zřejmě rozeznávají barvy, ale v podstatně menší míře než lidé. Jejich zrak je koncentrován na siluetu a pohyb objektu, barva není příliš důležitá. Vlci rozeznávají zvuky do kmitočtu 26 kHz. Umějí lokalizovat pohyb pod sněhovou pokrývkou či zvuky v lese na velkou vzdálenost. Čich vlků je velmi citlivý. Pomocí něj dokáží rozlišit mnoho informací - o potenciální kořisti, nebezpečí nebo "jen" o událostech, které se v místě staly.
VÝKONY
Rychlost běhu: 58 km/h. Jiné zdroje uvádějí maximální rychlost až 64 km/h.[8] Vlk dokáže běžet rychlostí 25–50 km/h do vzdálenosti až okolo 20 km. Rychlost se samozřejmě mění v závislosti na terénu a důvodu běhu. Denně může urazit mnoho desítek a někdy i několik stovek kilometrů (zaznamenané maximum je 200 km). Průměrná rychlost pohybu, když vlk neloví nebo neprchá, je 8-10 km/h.
ROZŠÍŘENÍ
Vlci jsou velmi přizpůsobivým živočišným druhem, dokážou žít v pouštích, suchých stepích, v lesích, bažinách i v tundře.
V mnoha poddruzích obývali celou severní polokouli. Rozšíření vlka zahrnovalo celou Evropu a většinu Asie kromě tropického jihovýchodu. V Severní Americe byl rozšířen také po celém území od Aljašky až po Mexiko. Původně obýval i mnohé ostrovy, např. Velkou Británii nebo Japonsko, tam však byl většinou již vyhuben. Také na mnoha dalších místech byl vlk člověkem vyhuben.
Vlivem pronásledování a lovu, které trvaly až do nedávných let, vlk zmizel z velké části svého původního areálu, a bylo nenávratně ztraceno i mnoho poddruhů vlka.
PODDRUHY
Původní areál rozšíření hlavních poddruhů vlka obecného
Současný areál rozšíření hlavních poddruhů vlka obecného
Vlk arktický
Vlk indický
Dingo
Poddruhy vlka lze rozdělit na eurasijské, americké a dingy (kteří jsou někdy považováni za samostatný druh). Poddruhy označené † jsou považovány za vyhubené.
eurasijské poddruhy vlka
vlk polární (Canis lupus albus) – velký poddruh ze severu Sibiře, v zimě téměř bílý
vlk arabský (Canis lupus arabs) – jeden z nejmenších vlků, světle zbarven; žije v oblasti Arabského poloostrova
vlk stepní (Canis lupus campestris) – světlý, štíhlý vlk s krátkou srstí, ze stepí jižního Ruska a Kazachstánu
vlk mongolský (Canis lupus chanco) – poměrně velký vlk s dlouhou srstí, jejíž barvu sezónně mění; žije v Mongolsku a Tibetu
† vlk španělský (Canis lupus deitanus) – poddruh z jihu Španělska, malý s narudlou srstí; vyhubený (1. pol. 20. stol.)
† vlk ostrovní (Canis lupus hattai) – poddruh z ostrovů Hokkaidó a Sachalin, vyhubený (1899)
† vlk japonský (Canis lupus hodophilax) – nejmenší, žlutavě zbarvený poddruh vlka z ostrova Honšú, vyhubený (1905)
vlk eurasijský (Canis lupus lupus) – nominátní poddruh, velký, šedohnědě zbarvený, obývá Evropu a Sibiř
† Canis lupus minor – poddruh popsaný z Rakouska a Maďarska, vyhubený (1950)
vlk indický (Canis lupus pallipes) – menší, pískově zbarvený vlk, obývající Írán, Afghánistán a Indii
vlk iberský (Canis lupus signatus) – tmavě hnědý vlk z Pyrenejského poloostrova
americké poddruhy vlka
† vlk kenajský (Canis lupus alces) – největší známý poddruh vlka z jihu Aljašky, nyní vyhubený (do 1925)
vlk arktický (Canis lupus arctos) – bíle zbarvený poddruh ze severu Kanady, Grónska a přilehlých ostrovů
vlk mexický (Canis lupus baileyi) – malý, světlý poddruh ze severu Mexika, západního Texasu a Arizony
† vlk novofoundlandský (Canis lupus beothucus) – velký, bílý poddruh s nápadně velkou hlavou, žijící na ostrově Newfoundland; již vyhubený (1911)
† Canis lupus bernardi – poddruh známý z Banksova a Viktoriina ostrova, vyhubený (1920)
vlk kolumbijský (Canis lupus columbianus)
vlk vancouverský (Canis lupus crassodon) – endemit ostrova Vancouver
† vlk horský (Canis lupus fuscus) – nápadně tmavý vlk obývající Kaskádové pohoří; vyhubený (1940)
† vlk manitobský (Canis lupus griseoalbus) – vyhubený poddruh z Manitoby a severního Saskatchewanu
vlk Hudsonův (Canis lupus hudsonicus) – světlý vlk z východní Kanady a okolí Hudsonova zálivu
Canis lupus irremotus – poddruh známý z Alberty a Wyomingu, vyhubený (1940)
vlk labradorský (Canis lupus labradorius) – poddruh žijící v severním Québecu a na poloostrově Labrador
Canis lupus ligoni – vlk žijící na Alexandrově souostroví u Aljašky
vlk lesní (Canis lupus lycaon) – vlk z jihovýchodní Kanady (Ontario a přilehlé části Québecu)
Canis lupus mackenzii – vlk z povodí řeky Mackenzie
Canis lupus manningi – vlk z Baffinova ostrova
† vlk arizonský (Canis lupus mogollonensis) – malý, tmavý poddruh z Arizony a Nového Mexika, již vyhubený (1942)
† vlk texaský (Canis lupus monstrabilis) – malý, tmavý poddruh z východního Texasu, již vyhubený (1942)
vlk prériový (Canis lupus nubilus) – poddruh ze západní Kanady a Spojených států; dříve byl takto označován jen vlk z prérií Středozápadu Spojených států a podddruh byl od roku 1926 považován za vyhubený; nové výzkumy však ukázaly, že současní vlci z Minnesoty, Wisconsinu a Michiganu patří k tomuto poddruhu
vlk kanadský (Canis lupus occidentalis) – bílý poddruh ze západní Kanady, možná totožný s vlkem arktickým
vlk grónský (Canis lupus orion) – menší, bílý vlk z východu Grónska, možná totožný s vlkem arktickým
vlk černý (Canis lupus pambasileus) – velký, tmavý vlk z vnitrozemí Aljašky
vlk polární (Canis lupus tundrarum) – bílý vlk ze severovýchodní Aljašky
† vlk koloradský (Canis lupus youngi) – vyhubený (1935)
poddruhy vlka s nejistým postavením
dingo (Canis lupus dingo) a dingo pralesní (Canis lupus hallstromi) – australský a novoguinejský divoký pes byli dříve považováni za poddruhy vlka, nicméně některé výzkumy je uvádějí jako samostatný druh; taxonomie proto zůstává poněkud sporná
† vlk mosbašský (Canis lupus mosbachensis) – poddruh známý z fosilních nálezů na území Bavorska
vlk egyptský (Canis lupus lupaster) – poddruh ze severní Afriky, někdy bývá pokládán za poddruh vlka, jindy za poddruh šakala obecného, může jít i o křížence
save life!