Medvěd lední

Medvěd lední

Medvěd lední (Ursus maritimus), označovaný též jako polární medvěd či bílý medvěd, je velký druh medvěda typický pro severní polární oblasti. Oproti ostatním druhům vládne užšímu ekologickému niku, na které se výborně adaptoval tělesnými vlastnostmi uzpůsobenými na nízké teploty, pohyb na sněhu, po ledu a v neposledním řádě na plavání v chladné vodě. Živí se zejména lovem, přičemž jeho hlavní kořistí jsou tuleni (Phocidae), zdržující se při okrajích mořského ledu. Není-li potravy dostatek, žije ze své tukové rezervy a je schopný hladovět po dobu několika měsíců. Tuková tkáň dosahuje tloušťky 10 centimetrů a dobře jej chrání proti mrazivým teplotám. Patrně hůře snáší přívětivější teploty vyšší než 10 °C a dochází u něho k přehřátí.

V kohoutku měří zhruba 1,5 metru, délka těla činí přibližně 2,5 metru a stojí-li na zadních nohou, dosahuje výšky okolo 2,4–3,3 metru. Samci váží 300–800 kg, samice 150–300 kg – jeli březí až 500 kg.Zjevně doposud největší exemplář, samec s hmotností až 1000 kilogramů, byl nalezen a zastřelen v oblasti severozápadní Aljašky v roce 1960.

Lední medvěd se ve volné přírodě jen zřídka dožije více než 25 let, přesto bylo u jednoho nalezeného mrtvého kusu odhadnuto staří okolo 32 let.V zajetí, v Detroitské Zoo, se samice medvěda ledního dožila úctyhodných 43 let a 10 měsíců.

Lední medvěd (Ursus maritimus)

Lední medvědi se pohybují prakticky po celé Arktidě, a v zimě je lze spatřit až na jihu Kanady v zamrzlém Jamesovu zálivu. Podobně se v období migrace stahují do blízkosti kanadského města Churchill v provincii Manitoba, kde vyčkávájí, než zamrzne Hudsonův záliv.^[4] Do Churchillu se na tuto podívanou každým rokem sjíždí stovky turistů. Vlivem takzvaného driftování na ledových masivech je může mořský proud či poryv větru zanést daleko na jih, a tak byli spatřeni například až v Norsku.

Celkově se tedy medvěd lední rozšířil do oblasti Dánska (Grónsko), Norska (Špicberky), Ruska, USA (Aljaška) a Kanady. Všechny zmíněné národy jednotně spolupracují pod záštitou dohody, v níž se společně shodují na důležitosti zachování a ochrany přeživší populace medvěda ledního, a zároveň přislíbily spolupráci v oblasti výzkumu. Ilegální lov je kontrolován příslušnými úřady.

Vzhledem k očekávané ztrátě biotopu v důsledku klimatických změn, je lední medvěd označen na zranitelný druh. K poklesu dochází u tří z celkem devatenácti známých regionálních populací. Až dvě subpopulace geologové označily za rostoucí a zbylých čtrnáct považují za stabilní, ačkoli u více než poloviny těchto zjištěných populací pracují odbornicí s nepřesnými čísly, tedy s nepodloženou vědeckou studií. Na základě těchto nekompletních studií biologové usuzují, že žije v divoké přírodě okolo 20 000–30 000 jedinců

Lední medvěd tráví více než polovinu svého života na mořském ledě, a na základě této skutečnosti nese i vědecké jméno; poprvé jej popsal anglický důstojník královského námořnictva Konstantin John Phipps roku 1774, a přiřadil mu vědecké jméno latinského původu Ursus maritimus, v překladu námořní či mořský medvěd, právě na základě jeho biotopu a způsobu života. Protože je doslova závislý na plovoucích ledových krách, považuje se druh za mořského savce.

Původně byl lední medvěd řazen do vlastního rodu Thalarctos z čehož sešlo poté, co byly nalezeny důkazy o křížení s medvědy hnědými (Ursus arctos), objasňující druhovou evoluční divergenci.

Lední medvěd dokáže uplavat stovky kilometrů a pod vodní hladinou vydrží až tři minuty

Živí se převážně lovem a jejich nejčastější kořistí bývají tuleni (Phocidae). Přikrčený na okraji ledové kry dokáže i hodiny vyčkávat, než se potenciální kořist ukáže nad hladinou. Tu pak mohutně kousne do oblasti hlavy a síla tohoto skusu je tak velká, že doslova rozdrtí lebku zvířete. Usmrceného tuleně pak silnými čelistmi odtáhne na souš. V opačném případě na tuleně číhá ve vodě, podobně jako krokodýl, zatímco se ploutvonožec vyhřívá na souši. Ve správný okamžik jej strhne pod vodu a usmrtí. Medvěd lední má celkem 42 ostrých zubů a obzvláště výrazné jsou jeho velké špičáky.

Pro ledního medvěda je snadné vypátrat i jinou možnou kořist, protože má velmi dobře vyvinutý čich. Jsou schopni ucítit pach mrtvé velryby i na vzdálenost několika kilometrů a zrovna tak snadno vyhledají doupata tuleňů, nacházející se více než jeden metr pod sněhem. Své tulení oběti zabíjí i jen jediným mohutným úderem do hlavy. Ze své kořisti zkonzumuje kůži, tuk a vnitřnosti. Kromě tuleňů loví i další ploutvonožce (Pinnipedia) jako například mrože ledního (Odobenus rosmarus), a výjimečně i malé kytovce (Cetacea) jako třeba některé druhy narvalovitých(Monodontidae) nebo běluhu severní (Delphinapterus leucas). Během letních měsíců žere různé druhy bobulí a v nouzi loví taktéž suchozemské savce (Mammalia) nebo opeřence (Aves). Zde spoléhá na své zbarvení a kořist loví opatrným plížením. Jeli zvětřen, v okamžiku znehybní a vyčká, jak se zvíře zachová. Následně kořist překvapí svým rychlým během, avšak takový pohyb je schopný vyvinout pouze na krátkou dobu. Musí být dostatečně blízko kořisti a tím znemožnit šanci na její únik.

Jako jedna z největších šelem nemá lední medvěd na souši svého přirozeného nepřítele. Jedinými nepřáteli jsou lidé nebo jiní lední medvědi (samci zabíjejí mláďata). Při okrajích jeho teritoria mu může být konkurentem medvěd grizzly (Ursus arctos horribilis), který má v případných střetech o potravu obvykle navrch. Ve vodě pro něj ve zcela výjimečných případech představují nebezpečí mroži, kteří na něj mohou zaútočit ostrými kly, jež mu mohou způsobit smrtelná poranění. Do střetu se může dostat taktéž s kosatkou dravou (Orcinus orca), se kterou se však pod vodní hladinou prakticky nemůže měřit.

Samice s mláďaty

Samice je gravidní 8–9 měsíců, ale prodělává takzvanou utajenou březost, kdy se nejprve pozastaví vývoj oplozeného vajíčka a posléze znovu obnoví v příhodnou dobu, zpravidla v srpnu nebo září. Matka se během těchto asi čtyř měsíců pořádně nasytí a může přibrat až 200 kg. V listopadu a prosinci, když si lední medvědi vyhrabávají ve sněhu doupě na zimu, rodí samice obvykle dvě mláďata v jednom vrhu (výjimečně pouze jedno, nebo až čtyři medvíďata). Zasněžené stěny brlohu působením medvědího teplého dechu zledovatí, díky čemuž se uvnitř doupěte udržuje příhodná stabilní teplota (okolo 18 °C). Mláďata si medvědice navíc přidržuje tlapami ve svém kožichu, neboť se rodí holá, slepá a hluchá, a taktéž poměrně malá: svými 450 až 900 gramy se velikostí podobají kryse. Medvědice se o potomky stará po dobu maximálně tří let a v začáteční fázi upadají některé z nich do hibernace, která však nespočívá v nepřetržitém spánku, ale zpomaluje jejich tepovou frekvenci z obvyklých 46 na asi 27 úderů za minutu. Zhruba v jednom měsíci začínají mláďata vidět a o pár týdnů později i chodit. Samice je krmí vlastním dosti tučným mlékem. Následně společně opouštějí doupě. Ve věku 4–5 měsíců pozřou již tuhou stravu a až do stáří 2–3 let sbírají zkušenosti od své matky, která je učí především lovu. V konečné fází chovu samice mláďata opustí, ale než se medvíďata vydají zcela vlastní cestou, mohou ještě týdny až měsíce zůstat spolu, přičemž se mezi sebou dělí i o potravu. Lední medvědi pohlavně dospějí asi ve třetím až pátém roce života a dožívají se průměrně 25–30 let.

Populace ledního medvěda rapidně poklesla například v oblasti Beaufortova moře, důvodem je údajně globální oteplování a úbytek potravy, vedoucí k vyhladovění.Zaměření se na jednu konkrétní oblast značí však výběrové zkreslení, neboť Mezinárodní svaz ochrany přírody globální trend úbytku ledního medvěda nezpozoroval.